Pokud jde o maso obětované modlám, víme, že všichni máme poznání. Poznání činí člověka domýšlivým, ale láska buduje. Jestliže se někdo domnívá, že něco poznal, nepoznal ještě tak, jak je třeba poznat.
– 1. Korintským 8:1-2
Křesťanstvíčko si hledí samo sebe. Všechno je o tom, jak já se chovám, jak já jsem dobrý křesťan, jak já následuji své vlastní zásady. Křesťanstvíčko přehlíží ostatní lidi, protože veškerá pozornost je zaměřená na mě samotného.
V tomhle verši probíhá povedenější hra se slovy, než jak ji náš překlad vystihuje. Možná by se to dalo přeložit i takto: Poznání člověka nafukuje, ale láska buduje. Poznání samo o sobě dělá z člověka náfuku.
V Korintu byl následující problém. Církev tam nebyla podobná té naší typické české. Nebyla to církev, která by vznikla tak, že rodiče měli děti, ty nejdříve chodily do besídky, kde se naučily všechny biblické příběhy, desatero a jak se dobře chovat, potom přešly do dorostu, kde zažily super tábory, a nakonec do mládeže, kde dosáhly vrcholu své křesťanské kariéry a služby, jen aby ve 25 letech přešly do křesťanského důchodu a začaly navštěvovat společenství jednou týdně v neděli.
V Korintu lidé přicházeli ze všech možných prostředí, nejčastěji z jiných, pohanských náboženství. Z náboženství, která měla své vlastní rituály a vlastní cesty k bohům. V Korintu také stál obrovský chrám bohyně Afrodity, který všem návštěvníkům jasně připomínal, kdo je v tomto městě uctíván.
Těmto bohům se v římských městech často obětovalo. A jednou z věcí, která se obětovala nejčastěji, bylo maso. Maso bylo zasvěceno těmto bohům v obětech a po nich velká část zůstávala. Nastávala tedy otázka: co s takovým masem? Buď se snědlo přímo v chrámu, nebo se dostalo na masný trh, kde se prodávalo dalším lidem.
Dneska, když si chceme koupit maso, zajdeme do supermarketu nebo napíšeme známému, který má farmu. Dnes možná zkoumáme, jestli je maso bio nebo jestli pochází z Česka či z Polska, ale vůbec by nás nenapadlo se ptát, jestli právě tohle maso bylo v posledních dnech zasvěceno nějakým bohům nebo použito v pohanských obřadech.
V Korintu to ale bylo jiné. Když jste chtěli maso, museli jste se buď účastnit chrámové bohoslužby, nebo zajít na masný trh. Jenže i tam maso často pocházelo právě z chrámových obětí a bohoslužeb.
V korintské církvi bylo nejspíše plno nových věřících, kteří vyšli z těchto náboženství. Když se člověk stane křesťanem, touží po změně. Nechává svou minulost za sebou. Noví věřící v Korintu se chtěli zbavit své minulosti, v níž uctívali falešné bohy. Stejně jako my, když jsme se stali křesťany, přestali jsme dělat některé věci, které jsme dělali dříve. Noví věřící v Korintu nechtěli jíst maso, které bylo součástí pohanských bohoslužeb – maso obětované modlám. Šlo to proti jejich svědomí. Bylo pro ně těžké sledovat, jak ostatní křesťané tohle maso jedí a vůbec jim to nevadí.
Jenže jestli jste v církvi už nějakou dobu, víte, že takové věci se většinou nevyřeší v klidu za pár minut. Nelíbilo se to ostatním křesťanům, kteří nevěřili stejně jako oni a s tímto masem neměli problém. Možná jim říkali: „Na tom mase nic magického není. Afrodita neexistuje. Nebuď hlupák. Maso můžeme klidně jíst!“ A víte co? Měli pravdu. Apoštol Pavel to sám říká o pár veršů dál: „Víme, že modla ve světě není nic a že není žádný jiný Bůh, jen jeden.“
Tohle je to poznání. Je to dobré poznání, protože je to pravda. Afrodita ve skutečnosti neexistuje. Na tom mase skutečně nic není. Ale tady dostáváme velikou lekci: jenom mít pravdu nestačí. Pavel píše dál: „Ale ne ve všech je to poznání. Někteří až dosud jsou zvyklí na modlu a jedí toto maso jako obětované modlám, a jejich svědomí, protože je slabé, se poskvrňuje.“
Máš pravdu, ano. Tvoje poznání je dobré. Ale tvoje chování vůči bratru postrádá lásku a porozumění. Poznání oddělené od lásky je nedostatečné. Poznání samo o sobě může rozdělovat lidi na silné a slabé, ale láska způsobuje, že ti silní používají svou sílu pro dobro těch slabých. Velkou hlavu musí nést velké srdce.
Nepřemýšlejte o tom, kolik toho znáte, ale jak tím, co znáte, můžete milovat a budovat další lidi. Poznání samo o sobě nafukuje, ale láska buduje. Nebuď náfuka.
Kámen úrazu
Co tedy můžeme dělat? Apoštol Pavel dále mluví o tom, jak máme přemýšlet o ostatních lidech. Dát si pozor, abychom se nestali pohoršením, kamenem úrazu pro druhé. „Dejte si však pozor, aby se vaše svoboda nestala kamenem úrazu pro slabé.“
Jak se nestát kamenem úrazu? Co to znamená? Co můžu dělat, abych nevedl bratra k tomu, aby šel sám proti svému svědomí?
Kámen úrazu je něco, o co se dá zakopnout. V Bibli se tento pojem stal synonymem pro duchovní pád. Máme jednat tak, abychom nekladli kameny do cesty dalším křesťanům.
Kámen úrazu však neznamená, že nemůžu dělat nic, co by se náhodou jinému křesťanovi nelíbilo. Kdybyste chtěli dělat v církvi jen to, co se lidem líbí, nemohli byste dělat vůbec nic. V církvi se vždy najde někdo, komu se nelíbí nic. Jednomu vyhovuje jedno, druhému pravý opak.
Co to tedy znamená? Jak můžu žít a přemýšlet o dalších lidech?
Kámen úrazu znamená jednat tak, že to druhého povede k jednání proti jeho svědomí. To je velmi důležitá definice. Kámen úrazu svádí druhého k tomu, aby jednal proti svému přesvědčení.
Vezměte si například alkohol. Řekněme, že půjdeme do hospody a jeden křesťan má limit tři piva. Stanovil si to jako maximum, co za večer vypije, a jeho svědomí mu nedovoluje pít víc. Druhý křesťan má limit jedno nealko pivo a likérový bonbón, a i to je pro něj docela hodně. Kdyby se napil víc, jednal by proti svému svědomí. Jeho přesvědčení je, že křesťané by spíše neměli pít alkohol vůbec, a moc se mu nelíbí, že jeho bratr pivo pije.
Kámen úrazu ale není to, že první pivo pije a druhému se to nelíbí. Kamenem úrazu se člověk stává tehdy, když svým jednáním druhého vede k tomu, aby pil proti svému svědomí. Možná by se mu posmíval, že pivo nepije. Možná by jím pohrdal, že nechce jít do hospody vůbec, a nutil by ho jít proti jeho přesvědčení a věděl by, že ho tím zlomí.
Často více přemýšlíme nad tím, jak by se měli chovat ostatní vůči nám. Začněme přemýšlet, jak se můžeme chovat my vůči ostatním. To bude vyžadovat jednu důležitou investici. Bude to vyžadovat ostatní křesťany znát. Vědět o jejich slabostech, vědět o jejich silných stránkách. Všichni jsme v něčem silní a všichni jsme taky v něčem slabí.
Poznání a znalosti nejsou samy o sobě špatné. Ale stanou se špatnými, když jsou oddělené od lásky. Pavel dobře ví, co je pravda, a také to ostatním připomíná. Modla není nic. A nejen to. V podobné pasáži z listu Římanům, která se zabývá stejným tématem, to píše ještě silněji: „Vím a jsem přesvědčen v Pánu Ježíši, že nic není nečisté samo v sobě; jen tomu, kdo něco pokládá za nečisté, je to nečisté.“
Vím a jsem přesvědčen. Vím, jak to je. Vím, jaká je pravda. Znám Bibli dobře. Není to jen moje domněnka, vím to. Není to jen strohá informace, kterou apoštol Pavel zná, ale teologická pravda, o které je Pavel přesvědčen – v Ježíši nic není nečisté samo v sobě. Ježíš přišel a skrze evangelium zbořil hranice mezi lidmi. Už nás nedefinuje, co jíme nebo co slavíme, ale kdo jsme v něm. Nic není nečisté samo v sobě. To je obrovská pravda, revoluční pro tehdejší dobu.
Jsem v Kristu přesvědčen, jaká je opravdová odpověď na tuhle vaši rozepři. Kdyby to byl teologický kvíz na nějakém biblickém táboře s otázkou: „můžeme jíst maso obětované modlám?“ odpověděl bych: v Kristu není nic nečisté samo v sobě. Ale náš život není jen o tom, kolik toho známe. Jsou tu další lidé, kteří tomu nerozumí. Nerozumí tomu do té míry, že jednat proti svému přesvědčení by pro ně byl krok proti jejich víře v Krista. „Zarmucuje-li se tvůj bratr kvůli pokrmu, nejednáš již podle lásky.“
Pravda je důležitá. A možná by pro některé z nás tenhle text byl jednodušší, kdyby Pavel prostě řekl: Tohle je pravda, a řekněte těm slabým, ať si nestěžují. Kdyby řekl: Můžete jíst všechno, můžete pít všechno, slavte si, co chcete. A kdo to nedokáže, tak je to jeho problém. To by bylo možná jednodušší, že? Někteří z nás takhle žijí. Mít pravdu je pro nás to nejdůležitější. A když někdo nesouhlasí, jsme přesvědčeni, že my máme pravdu a on se s tím bude muset nějak poprat.
Proč Pavel nezůstane u toho, že „můžeme všechno“? Proč do toho musí motat tu lásku? Láska všechno komplikuje. Mít pravdu je jednodušší. Je opravdu zajímavé, co nám tady Bible říká. Na jednu stranu neříká: „Znáte pravdu, tak běžte za tím bratrem a sestrou a vmeťte mu ji do tváře. Řekněte mu pravdu.“ Ale také neříká: „Znáte pravdu? Tak to je jedno, na pravdě nezáleží.“ Neříká ani že znalosti jsou nejdůležitější, ani že na nich nezáleží.
Bible říká něco jiného. Je dobré vědět a být přesvědčen o tom, co je pravda. Pavel nazývá tyto lidi na jiném místě silnými a druhé slabými. Takže je dobré vědět, co je pravda, a být o tom přesvědčen. Ale to není všechno. Klíčové je jednat podle lásky.
V životě jsou prvořadé a druhořadé věci. Jestli víme, co je pravda v těch druhořadých, pak se musíme ptát, jak toto poznání používáme k budování těch prvořadých. Pro druhořadé věci nežijeme a ani pro ně neumíráme. Spravedlnost – to, co máme v Kristu. Pokoj – to, co máme skrze Krista. Radost – to, co máme z Krista. O tom je Boží království. O tom svědčí Duch Svatý v nás. O tom je naše společenství. To jsou prvořadé věci.
Když začneme řešit druhořadé otázky, musíme se vždy ptát: jak to povede k budování v těch prvořadých? Stojí na tomhle spravedlnost, pokoj a radost? Jak?
Boží království není postavené na tom, co jsme udělali my, ale na tom, co udělal On, a z toho žijeme. Bůh nás přijímá na základě toho, co udělal On. Náš život je reakcí na jeho lásku, ne snahou si jeho lásku získat skrze nějaké rituály a pravidla.
Jaká je ta druhořadá věc (druhořadá neznamená nedůležitá), se kterou máš problém u druhých lidí? Jsi tím silnějším, nebo slabším? Máš problém se svědomím, když někdo nevěří přesně jako ty? Nebo máš tendenci se povyšovat nad druhé?
Milovat někoho i přesto, že si myslíme, že my máme pravdu a on ne, není jednoduché. Někdy to bude znamenat vzdát se něčeho, na co si myslíme, že máme nárok. To je pro nás těžké, že? Když si myslíme, že na něco máme právo, že na to máme nárok, pak se toho přece nemůžeme vzdát, musíme za to bojovat! Poslouchej, Bible říká, že nemáš nárok skoro na nic. Druzí ale mají nárok na tvou lásku. „Kdo chce jít za mnou, ať zapře sám sebe,“ říká Ježíš. Myslíš, že máš v něčem pravdu? Dokážeš si představit, že by ses něčeho vzdal, i když máš pravdu? I když na to máš nárok? Nebo musíš mít vždycky poslední slovo? Musí být všechno po tvém?
Milovat i tehdy, když si myslím, že mám pravdu a druhý ne, bude stát úsilí. Protože usilujeme o budování druhých lidí, ne o budování svého vlastního ega. Jako křesťané jednáme podle přesvědčení, která máme a která jsou zakořeněná v evangeliu. Jednáme podle toho, co si myslíme, že je správné.
V druhotných otázkách víry se zdá, že Pavel říká, že přesvědčení je důležitější než pravda. Zní to zvláštně, ale proč to tak je? Zdá se, že je to proto, že záleží víc na srdci než na informacích. Když nás Bůh mění, mění především naše srdce. Mění naši lásku. Místo abychom milovali sebe a sloužili sobě, jsme stále svobodnější milovat Boha a další lidi. Dává nám srdce do těla, ne encyklopedii do hlavy. Nevíme hned všechno. Máme jeho dokonalé zjevení, abychom věděli vše, co potřebujeme, ale neznamená to, že známe všechno. Nové informace můžeme získat, ale nové srdce dostaneme jen jedno.
Zdá se tedy, že je bezpečnější jednat podle přesvědčení, které máme v srdci, než podle informací, které ještě nemáme a neznáme. Je špatné pít alkohol? Ne. Je špatné pít alkohol, jestli jsi přesvědčen, že ho pít nemáš? Ano. Je špatné pít alkohol tak, že to povede druhého k jednání proti jeho svědomí? Vždycky ano.
Úterý odpoledne
Josef není kuřák. Nikdy nekouřil. Když mu to ve škole nabízeli, párkrát to zkusil, ale nikdy mu to nechutnalo a většinou se mu po tom spíš točila hlava. Teď, když je dospělý, si jednou za čas zapálí doutník. Ne často, asi jednou za měsíc. Jeden má v krabici v zásuvce u sebe v práci. Dnes měl těžký den. Musel dokončit velkou zakázku a zvládnout hodně práce v krátkém čase. V práci mají pěknou venkovní terasu s výhledem na město. Josef se těší, že si na konci dne dá na terase doutník. Dnes si to zaslouží.
Dokončí práci, vypne počítač, sbalí si věci, nachystá si doutník a zamíří na terasu. Dnes je opravdu hezký den. Na terase už sedí Martin. Martin je jediný další křesťan, který pracuje ve stejné firmě jako Josef. Martin se stal teprve nedávno křesťanem. Není z křesťanské rodiny a v minulosti si toho hodně zažil. Měl dokonce závislost na tvrdších drogách, kterou později vyměnil za závislost na cigaretách. Teď už ale skoro půl roku nekouří. Stálo ho to velké úsilí, ale chce nechat svou minulost za sebou. Ve skutečnosti už přestal několikrát, ale pokaždé se k tomu nakonec vrátil. Vyhýbá se místům, kde se kouří, protože se bojí, že by ho to mohlo znovu strhnout zpět.
Josef to ví. Párkrát se o tom s Martinem bavil. V hlavě mu proběhne několik myšlenek: „Proč zrovna on musí být teď tady?“… „Ale tak co, já závislost nemám, to musí pochopit.“… „Kouření není hříšné, v Bibli o tom nic není…“ Ale v té chvíli je usvědčen – nejedná podle lásky, ale podle pýchy. Chce jen to, co se mu právě zdá dobré pro sebe, na co má podle sebe nárok. Nepřemýšlí o druhých. Zastrčí doutník zpátky do batohu a místo s doutníkem vstoupí na terasu s kávou pro sebe i pro Martina. Dnes je opravdu hezký den.