Jak se spoléhat na Boha?

(Skutky 18:18-28) Jakým způsobem se můžeme spoléhat na Boha? Co to přesně znamená?

✨ Tento transkript připravilo AI a může obsahovat nepřesnosti.

Obsah kázání

  1. 0:28 Úvod: co znamená spolehnout se Fotbalová historka a otázka, co prakticky znamená spolehnout se na Boha.
  2. 1:54 1. bod: Spolíháme se na Boha, který pracuje skrze lidi Pavel není sám. Ilustrace s krémem na opalování a gazela izolovaná od stáda.
  3. 12:51 2. bod: Spolíháme na Boha, který není závislý na lidech Pavel odchází z Efezu. Naše naděje není jen v lidech, ale v Bohu.
  4. 15:40 3. bod: spoléháme na Boha ve svým plánování „Bude-li Bůh chtít“: ptát se při plánování, co chce Bůh.
  5. 19:48 4. bod: Spoléháme na Boha, který pracuje skrze nedokonalé lidi Apollos zná jen Janův křest. Priscilla a Akvila ho dovyučí a on přijímá učení.
  6. 23:21 5. bod: spolíháme na Boha navzdory svým schopnostem Lidé uvěří skrze Boží milost, ne skrze Apollovu techniku. Pavel sázel, Apollos zaléval.
  7. 27:28 Shrnutí bodů Kazatel shrnuje body. Jen Ježíš je nenahraditelný.
  8. 30:42 Závěrečná modlitba Modlitba za uzdravení z izolace, modlářství a pochybností.

Přepis kázání

0:28 Úvod: co znamená spolehnout se

0:28 Skutky 18. Pár dnů zpátky jsme seděli na fotbal, chtěl jsem ho nadchnout pro to, pár dnů zpátky jsme seděli na fotbal, abychom si vybírali, který sport bude hrát. Chtěl jsem ho nadchnout pro fotbal, což – neměl jsem mu pouštět úplně český tým, to ho nenadchnulo, aby hrál fotbal. Na to se taky můžete spolehnout, když jsou Češi někde na nějakém mistrovství světa, tak ve fotbale, mimo hokej, v podstatě nemáme šanci a lidi nejsou nadšení. Na Twitteru jsem dokonce četl, že to je nejhorší zápas, který kdy sehrála Česká republika. Tak to je taky naše nějaké spolehnutí v Česku.

1:05 Každopádně dneska se budeme bavit o tom, jak spolíhat na Boha. Možná jste to někdy slyšeli, že byste se měli, zvlášť že jste křesťani, že byste se měli spolehnout na Boha. Možná vám to někdo řekl. A otázka za všechny prachy je, co to teda znamená, spolehnout se na Boha. Co znamená, že to taky do nějaké míry taková trochu éterická věc. Je to věc, která je těžko uchopitelná, že někdo řekne: „Spolehni se na Boha,“ a ty si možná řekneš: „Tak to znamená, že mám jenom přemýšlet, že to nějak dopadne dobře, nebo se mám nějak cítit – spolíhám se na Boha?“ Co to znamená? Dneska se trochu podíváme blíž na to, co víc prakticky znamená spolehnout se na Boha, skrze tu událost, ve které budeme. Jsme v knize Skutků, která je o začátcích církve, ve které apoštolové jdou do světa, vyjdou z Jeruzaléma, zakládají církve, v tom smyslu zakládají společenství, jako je tohle, v různých městech.

1:54 1. bod: Spolíháme se na Boha, který pracuje skrze lidi

1:54 Pavel se dostává do Evropy a jde zpátky do Jeruzaléma, projde městem, které se jmenuje Efez. A vidíme pár věcí skrze ten maličký příběh, který máme dneska. Dneska jsme od 18. verše, dokončíme 18. kapitolu. A je taková epizoda tam a podíváme se skrze brýle toho, na Boha, na jeho příběh. Tak pojďme do toho. A první můj bod – teď si píšete poznámky – je, že když se spolíháme na Boha, když o tom mluvíme tady o tomhle tématu, spolíháme se na Boha, tak první ten způsob, jak to vidět, co to znamená spolíhat se na Boha, je, že se spolíháme na Boha, který pracuje skrze lidi. Který pracuje skrze lidi. To je první bod. Pojďme ty verše a začíná to takhle.

2:45 „Když tam Pavel čas“ – to je v Korintu, Pavel byl ve městě Korint a zakládal tam církev – „když tam pobyl nějaký čas, rozloučil se s bratřími a vyplul do Sýrie a s ním i Priscilla a Akvila. V Kenchrejích si dal ostříhat hlavu, neboť učinil slib. Přišli do Efezu a tam je zanechal, pak sám vešel do synagogy a rozmlouval se Židy.“ Takhle začíná. Prostě Pavel byl v nějakém městě, to je docela jednoduchý text, že Pavel byl v nějakém městě, vjel do jiného města, aby tam svědčil o tom, že Ježíš Kristus je Mesiáš a vstává z mrtvých, a vejde do synagogy, přijde do Efezu a přijde do synagogy a rozmlouvá se Židy.

3:23 A já bych chtěl, abychom tam viděli jednu věc, protože Skutky nejsou jenom takový ty izolovaný – tahle knížka Skutky – nejsou jenom nějaký izolovaný příběhy toho, co udělal apoštol Pavel, ale je to o nějakých vzorcích, které se pořád dokola opakují. A jeden ten vzorec je, že Pavel není sám. Že křesťanství od začátku není – i když v některých situacích je sám, tak v podstatě nikdy není sám – že křesťanství od začátku není o tom, že Petr se stane papežem a je tam největší celebrita a máme tady pár celebrit, ale je to o skupině lidí, kteří pracují spolu, aby docílili toho, co po nich Bůh chce. A Pavel tady cestuje, Pavel často cestuje, tam je s ním Timotej, Silas, Lukáš, a teďka tam vidíme nový manželský pár, to je ta Priscilla a Akvila.

4:10 A chtěl bych, abychom se zaměřili tady na tohle: spolíháme se na Boha, se spolíháme na Boha tak, že se spolíháme na další lidi. A to možná je takový kontraintuitivní, že to není úplně zřejmé, že se spolíháme – jak to myslíš? Spolíhám se na Boha tak, že se spolíhám na další lidi? Možná by řekl někdo, že to je opak, že spolíhám se na Boha tak, že – protože když se podívám na lidi, proč bych se měl spolíhat na další lidi? To jsou lidi, kteří mě zranili, to jsou lidi, kteří nejsou dokonalí, to jsou lidi, na který se nemůžu často spolehnout, protože chybujou, proto se musím spolehnout na Boha. Ale tohle přemýšlení, že bych se neměl spolíhat na další lidi, ale měl bych se spolíhat na Boha, je docela možná ne úplně biblický přemýšlení.

5:00 Já vám řeknu jak. To evangelium se šíří dál skrze kazatele, rodiny, manželský páry. A Bůh dává do života jak Pavlovi, tak nám i lidi, abys nebyl sám. Já chci, abys to viděl. Já vám řeknu takovou ilustraci. Já jsem byl, my jsme byli včera s Kubíkem venku a s Aničkou a šli jsme na takový bazének ke kamarádům. Kuba má pět let. Co kdybych Kubíkovi řekl – a to jsem mu řekl: „Kubo, musíš si vzít krém na opalování, jinak se spálíš.“ Myslíte, že to je dobrá rada, nebo špatná rada? Jestli, když se na mě podíváte – my jsme rodina, my se spálíme i ve stínu. Takže on by měl, jako my bychom měli nosit krém na opalování i doma, v podstatě, pro jistotu. A co kdyby řekl: „Víš co, tati, já se odmítám spolíhat na nějaký krém, já se spolíhám na tebe“? Tak co bych si měl říct v tom? „Tak ten má velkou důvěru ve mně. Tak teda běž.“

6:03 Já jsem dělal podobnou chybu, já jsem se spolíhal na něj, protože on mi řekl: „Babička mě namazala,“ a teďka je pěkně opálenej v odstínu malinové a jahodové. Ale ne, ano, spolehni se na mě tak, že vezmeš to, co ti dávám. To se mi taky spolehni, když si vezmu ten krém a Kuba řekne: „Ne, ale mě to je nepříjemný.“ Prostě když to dám takhle, dám se na to triko, že je to taky nepříjemný s tím krémem. Nepříjemný. A spolehni se na mě tak, že si vezmeš to, co ti dávám. Jestli chceš spoléhat na Boha, začni přemýšlet, jak se můžu spoléhat na Boha, tak možná musíš spoléhat na to, co ti Bůh dává.

6:48 Že to je jedna věc, co říká Nový zákon pořád a pořád dokola, že Bůh nám dává do života další lidi. Stejně jako já bych dal krém Kubovi, protože pro něj myslím to nejlepší, je to pro něj dobrá věc. On neřekne: „Já se jenom spolehnu na tebe, ne na krém.“ Tak říct: „Já se budu spolíhat na Boha, ne na lidi,“ vlastně říct: „Já se nespolíhám na to, co mi Bůh dává.“ A Pavel tady tímhle způsobem mluví o dalších lidech. Ve 2. Korintským, když píše do církve, ze které teď odešel, říká – poslouchej tohle: „Vždyť jsme přišli do Makedonie, nezakusili jsme žádnou tělesnou úlevu, ale ve všem jsme byli sužováni: zvenčí boje, zevnitř strachy. Ale Bůh, který potěšuje sklíčené,“ Bůh, který potěšuje sklíčené, „jak potěšil i nás příchodem Titovým.“ Bůh, který potěšuje sklíčené, potěšil nás jak? Že jsme nad ním jenom rozjímali večer v noci a říkali jsme, jak úžasný je Bůh? To určitě taky, ale potěšil nás příchodem Titovým, dalším člověkem.

7:51 První Korintským, když Pavel mluví o tom, že Bůh církvi dal lidi a všem lidem dal různý dary, aby společně mohli budovat církev a používat to k prospěchu, že jsme jako tělo a všichni jednotliví členové jsme jako údy, a ne všichni jsou oko, někdo je ruka, někdo je noha, prostě se doplňujeme. Tak říká: „Bůh umístil údy v církvi, každý z nich v těle umístil tak, jak chtěl.“ Bůh dal do církve různý lidi, aby dohromady tvořili něco, jak Bůh chce. Není to náhoda. Židům 10,24 říká: „Buďme pozorní jedni k druhým, abychom se rozněcovali v lásce a v dobrých skutcích. Nezanedbávejme své společné shromáždění, jak mají někteří ve zvyku.“

8:34 A proč tímhle začínám? Protože naše přesvědčení, že vlastně další lidi nepotřebujeme, nebo je to něco, co Bůh dává pro nás – tohle přesvědčení je velmi vysoko, a v něčem kopírujeme kulturu, která je kolem nás, kde ostatní jsou jenom dobrý, když mi způsobí nějaký přímý prospěch, nebo, což je populárnější v naší kultuře, že všechnu sílu a všechno, na co se můžu spolehnout, musím najít sám v sobě. Ale tady v těch Skutcích vidíme, a už tady od začátku, že církev začíná tak, že to není jenom jeden člověk sám, to není jenom jeden člověk izolovaný, skupina lidí, kteří do nějaké míry spolíhají na sebe. A my to děláme, že jo? My máme možnosti, jak můžeme být spolu. Skupiny, open house, neděle. Řekl bys, že tvoje přesvědčení být s dalšíma lidma, nebo obklopovat se dalšíma lidma, tvoje přesvědčení nízko, nebo vysoko?

9:46 A pak tam ten text zmiňuje krátce – já to nechci přeskočit – takže tam rozloučí se s bratřími, vezme další bratry sebou, celý manželský pár vezme sebou, Priscillu a Akvilu vezme sebou. V Kenchrejích, ten text říká – to je přístav, mimochodem, to město Kenchreje – si dá ostříhat hlavu, neboť učinil slib. Co to znamená? Ten text to zmiňuje velmi krátce, my nevíme přesně, jaký slib Pavel udělal. Lidi si myslí, že to je nazirský slib z Numeri 6 – kdyby vás to zajímalo, můžete si nastavit poznámku, Numeri 6 – kde přestanete pít alkohol, přestanete si stříhat hlavu, než ten slib vyprší, a pak na konci toho slibu si to ostříháte, že jste tak dokončili ten slib. Já ten slib

10:29 Nemůžu úplně způsobit. Představte si Pepu, že by to udělal, že by něco slíbil babě, že na ni bude hodnej měsíc, a pak by si to slavnostně tady ostříhal, ostříhal by si hlavu. To se tam stalo, nevíme, co to udělalo. Každopádně nám to jenom ukazuje, že Pavel spoléhá na další lidi, bere s sebou další lidi, zároveň za tím je i nějaká osobní zbožnost za službou, i když nějaká židovská tradice není špatná, nevíme, co to je. Pojďme dál. Ještě jedna věc, ještě jedna věc, než přijdu dál.

11:10 Já si myslím, že tohle opravdu potřebujeme slyšet. My jsme hodně, do nějaké míry, hodně izolovaní jako lidi. Já tady neříkám, je to prostě, musíte být na všech akcích, co děláme, ale apoštol Petr v jednom z těch dopisů říká: „Váš protivník ďábel obchází okolo jako řvoucí lev a hledá, koho by pohltil.“ Velká drsná pasáž tam je. Říká to vedoucím církve: „Váš protivník ďábel obchází jako řvoucí lev a hledá, koho by pohltil.“

11:46 Já nevím, jestli jste se někdy dívali nějaký Discovery Channel nebo National Geographic, jak lvi, jak tam lvi vždycky honí gazely nebo ty zvířata. A často to, co to popisuje, ten člověk, to květné, má takový Morgan Freeman hlas, tak vždycky: „Lev… A lev si vybral gazelu, která byla opuštěná na kraji mimo stádo.“ Že jo, lev si vybírá často lidi, kteří jsou izolovaní. …nebo to je to nejlehčí na to, aby to mohl zabít, protože ve stádu… Protože stádo vidí líp než jednotlivec, že jo, stádo vidí, když se blíží nebezpečí, líp jak jednotlivec, protože jedna gazela zareaguje a všechny běží. Reaguje na nebezpečí líp jak jednotlivec. A my jsme do nějaké míry, když se izolujeme od dalších lidí, tak jsme jako samostatná gazela, která čeká, až ji lev pohltí. A zásadně i proto má kolem sebe Pavel všechny tyhle lidi. Protože mu je Bůh dává a čelíme protivníkovi líp, když jsme spolu, ne když jsme izolovaní.

12:51 2. bod: Spolíháme na Boha, který není závislý na lidech

12:51 Takže Pavel tam mluví v synagoze, text pokračuje: „Ačkoliv ho žádali, aby zůstal delší dobu, nesvolil k tomu. Ale rozloučil se a řekl: ‚Zcela jistě musím nastávající svátek strávit v Jeruzalémě, znovu se k vám vrátím, bude-li Bůh chtít.‘ Pak odplul z Efezu, přišel do Cesareje, odtud vystoupil do Jeruzaléma, pozdravil církev a sestoupil dolů do Antiochie. A když tam nějaký čas pobyl, odešel odtud, postupně procházel Galatskou krajinou a Frýgií a posilil všechny učedníky.“

13:24 První bod jsme měli, že spoléháme na Boha, který pracuje skrze lidi. A druhý bod je tenhle: Spoléháme na Boha, který není závislý na lidech. Taky dvě věci najednou. Spoléháme na Boha, který pracuje skrze lidi, a spoléháme na Boha, který není závislý na lidech. Ten text říká: ačkoliv ho žádali, aby tam zůstal delší dobu, tak on k tomu nesvolil. Ačkoliv po něm chtěli, možná mu říkali: „Když odejdeš, tak co se s náma stane? Že ty seš ten, co všechno ví, potřebujeme.“

14:01 I když důvěřujeme Bohu, že dává lidi kolem nás pro naše dobro, tak naše jediná naděje není, že někdo někde je. A tohle přesvědčení, takový paradox na jednu míru, že můžeme důvěřovat dalším v tom smyslu, že Bůh nám dává lidi kolem nás pro naše dobro, a zároveň nemáme všechnu svoji naději v lidech, je takový paradox, který vlastně můžou mít křesťani. Proč? Protože v ateismu není nikdo víc než člověk, tak je buď člověk, nebo nic. Buď důvěřuju ostatním lidem, všechnu moji důvěru dám do ostatních lidí a pak se hodně často zklamu, a dám všechnu moji důvěru do sebe. A hodně často budu mít depresi, protože znám sám sebe.

14:41 Ale v křesťanství je někdo víc než jenom lidi. Je i Bůh, který pracuje skrze lidi. A mám něco většího, do čeho můžu důvěřovat. A Bůh říká: „Důvěřuj lidem, shromažďuj kolem sebe lidi, kterým můžeš důvěřovat.“ Zároveň tvoje veškerá naděje není jenom v lidech. Spoléhat na lidi je dobrý. Ale představa, že by Bůh nemohl pracovat bez konkrétních lidí, nebo že by Bůh nemohl pracovat, i když lidi selžou, je mylná. Často si takhle můžeme říkat: kdyby tu nebyl tenhle kazatel, nebo kdyby tu byl tenhle kazatel, nebo kdyby tenhle vedoucí neodešel, nebo kdybych ve skupince měl někoho jiného, kdyby moje manželka byla někdo jiný, nebo kdyby můj manžel byl někdo jiný. Naše důvěra konečně není jenom v lidech, ale v Bohu, který pracuje skrze lidi a není závislý na těch lidech, a proto Pavel může odejít.

15:40 3. bod: spoléháme na Boha ve svým plánování

15:40 A to potřebujeme slyšet v návaznosti na tom prvním bodě: i když spoléháme na další lidi… dává, tak neděláme modlu z dalších lidí. Další věc. Takže spoléháme na Boha, který pracuje, i když lidi selžou, bychom mohli říct, nebo ten bod byl, který není závislý na lidech. Další bod, který tam trochu vidíme, je: spoléháme na Boha ve svým plánování. Spoléháme na Boha ve svým plánování. Pavel říká: „Znovu se vám vrátím, bude-li Bůh chtít,“ že to je slovník křesťana. Měl znovu ten text. Pavel tam byl, odchází, rozloučil se a řekl: „Znovu se k vám vrátím, bude-li Bůh chtít.“

16:27 Máme plán a zároveň závisíme na tom, co Bůh bude chtít. Měl jsem se zeptat na jednu otázku. Následující rok, jak to může prakticky být? Následující půlrok. Co máme? Červen. Červenec, srpen, září, říjen, listopad, prosinec. Máme před sebou. Pravděpodobně většina z vás, většina z vás tady máte práci, většina z vás jste si udělali plány. Víte, kam půjdete na dovolenou možná, víte, co budete dělat, víte, co budou vaše děti dělat. Kolik času tady toho plánování, které jste investovali do toho, jak bude vypadat ten následující půlrok, byla otázka: Co by chtěl Bůh, abych dělal?

17:18 Máte to vůbec na mysli, tady tuhle otázku? My jsme dobří v plánování, že jo? Není to úplně, že jsme špatní v plánování. Samozřejmě jsou někteří lidi, kteří jsou lepší v plánování, někteří lidi, kteří jsou horší v plánování. Ale většina z nás dokáže si jít pro pas, zjistí, že ho má propadlej, někteří to zjistí pozdě, někteří to zjistí dřív, ale jsme schopni si zajít pro nový pas, jsme schopni si zabukovat nějaký hotel, jsme schopni si vytvořit, zažádat o dovolenou v práci. Že to musíme udělat. Kolik času, když plánujeme dopředu, se ptáme, co chce Bůh, abych dělal? Ale ne jenom éterický, co chce Bůh, abych dělal, a čekáme, že nám přijde, ale skutečně si vzít ten půlrok dopředu a čemu chci, co si myslím, že chce Bůh, abych se tomu věnoval? Není to dobrá otázka?

18:15 Neptáme se jenom, co chci já, ale co chce Bůh. To říká ten text. Bude-li to chtít Bůh, přijdu k vám. A to není jenom hláška, že jo? Možná pro nás je z toho nějaká fráze: bude to Boží vůle, přijdu další týden do kostela. Ale to je Boží vůle. To víme. Neptáme se na to, bude-li chtít Bůh. Neříkáme Bohu, co musí dělat. On, a ne my. To je náš postoj. A jeden mýtus, který je v dnešní době, že čekáme na nějaký zlatý moment, který nám převrátí život, abychom teda věděli, co máme dělat. Že říkáme věci: „No, já budu žít pro Boha, nebo budu něco dělat, až tady tohle se stane. Až dokončím školu, až budu mít děti, až odejdou děti, až budu mít víc peněz, až se založí sbor, až postavím budovu, až tohle, až budu bydlet na jiném místě.“ Nebo když říkáme: „Můj plán první, potom jeho.“

19:14 Možná chce Bůh, aby jsi šel jinam, aby jsi nezůstal v Šumperku, a možná je to pro tebe nepředstavitelný. Možná chce Bůh, aby jsi zůstal v Šumperku, a je to pro tebe nepředstavitelný. Možná chce Bůh, aby ses přestal věnovat tomu, čemu se věnuješ teď, a věnoval se úplně něčemu jinému, než čemu se věnuješ. A Pavel jde. Spoléháme na Boha ve svým plánování. Další věc, kterou vidíme, je tohle. Spoléháme na Boha, který pracuje skrze nedokonalé lidi. A to je naše… nějaká naděje.

19:48 4. bod: Spoléháme na Boha, který pracuje skrze nedokonalé lidi

19:48 Takže Pavel odchází. „A do Efezu přišel Žid jménem Apollos, rodem z Alexandrie. Muž výmluvný, zběhlý v Písmech. Ten byl vyučen Pánově cestě, mluvil s vroucím duchem a učil přesně o Ježíšovi, ale znal jenom křest Janův. Začal směle mluvit v synagoze, uslyšeli Priscilla a Akvila“ – to je ten manželský pár, který tam zůstal – „vzali ho k sobě a ještě přesněji mu vyložili Boží cestu.“ A tenhle text nám vykresluje Apolla, který z Alexandrie. Alexandrie v té době, to bylo středisko vzdělání. To je prostě, tam byla Alexandrijská knihovna. Tenhle text nám říká: tohle je borec, který má dobrý původ.

20:30 Tohle bude chytrý kluk. A ten text nám říká: zná jenom Janův křest, pravděpodobně slyšel Janovo poselství o přicházejícím Mesiáši, slyšel o Ježíši, má nějaký informace, vyučuje, ale je to nepřesný vyučování. Je to nedokonalý vyučování. Říká tam nějaký kázání a sedí tam nějací křesťani, který znají líp než on, a říkají: „Ten kluk je chytrý, mluví dobře, ale ještě neví úplně správně.“ To není falešný učitel, co by se snažil zlákat lidi na nějakou falešnou cestu, ale je to někdo, kdo potřebuje ještě trochu vysvětlit, aby z něj byl efektivnější řečník.

21:14 Ale to je plno z nás. Jsme podobní jako Apollos. Víme toho hodně správně a známe taky spoustu blbostí, které přimícháváme do toho, co známe. A ta naděje pro nás je, uvidíme, že Apollos se stane jeden z pilířů církve. I přes svoji nedokonalost Bůh skrze něho bude pracovat a pošle – všimněte si znovu ten vzorec – pošle další lidi, aby mu pomohli. A to je naše spolehnutí, že jo? My nemůžeme spolíhat na to, že Bůh bude pracovat jenom, až budeme mít všechno vyřešený, až budeme mít všechno naučený. To je taky nějaké falešné přesvědčení, které máme: „Já nemůžu ještě nikoho evangelizovat, protože jsem ještě nečetl žádnou dobrou knížku o evangelizaci a nevím, jak se to dělá. Já ještě nemůžu dělat tohle, já se ještě nemůžu pořádně modlit, protože tomu ještě pořádně nerozumím jak tady tenhle člověk přede mnou.“

22:10 A to, co vidíme v Novém zákoně, je: začni něco dělat a budeš se lepšit, jak to budeš dělat. Nepotřebuješ mít všechno vyřešené teďka, abys to dělal. Bůh pošle, Bůh je milostivý a pošle další lidi, kteří ti pomůžou. A i bohatě nadanej potřebuje růst. Víte, co hodně ukáže na to, na co spolíháte? Jestli spolíháte na to, že Bůh bude pracovat i skrze vaše nedokonalosti – nedokonalosti, to je, ukáže to, jak reagujete na kritiku. Když k vám někdo přijde a řekne: „Hele, to, co jsi tam říkal, to byla pěkná blbost. Řekl jsi to hezky, použil jsi hezký slova, ale hrozná pitomost.“ Jak budete na to reagovat? „Tyjo, tak to já… Víš, s kým mluvíš? Já jsem Apollos z Alexandrie, to není z Hanušovic, to je z Prahy.“ Ne, navzdory svým nedostatkům Bůh pracuje. A Apollos se učí. Přijímá učení.

23:21 5. bod: spolíháme na Boha navzdory svým schopnostem

23:21 Můj poslední bod je tenhle: spolíháme na Boha navzdory svým schopnostem. Ten předchozí bod byl: spolíháme na Boha, který pracuje skrze nedokonalý lidi. A ten poslední bod je, že spolíháme na Boha navzdory našim schopnostem, který pracuje i skrze zdánlivě dokonalý lidi. Takže Apollos se naučí, stane se z něj dobrý kazatel. „Když chtěl odejít do Acháje, bratři ho v tom povzbudili a napsali učedníkům, aby ho přijali.“ To je ten Apollos. „Když tam přišel, velmi prospěl těm, kteří uvěřili skrze milost Boží. Neboť on rázně na veřejnosti vyvracel argumenty Židů a dokazoval z Písma, že Ježíš je Mesiáš.“ Apollos se stane výborný kazatel, rázně tam vyvrací argumenty.

24:10 Ale co nám ten text říká? Tak Bůh bude pořád zachraňovat skrze svou milost. Poslouchejte znovu: „Když tam přišel, velmi prospěl těm, kteří uvěřili skrze milost Boží. Rázně na veřejnosti vyvracel argumenty Židů a ukazoval z Písma, že Ježíš je Mesiáš.“ I když budeš největší eso, tak Bůh bude pořád zachraňovat skrze svou milost, ne tvoji schopnost. Uvěřili skrze milost. Bůh může používat mimořádně nadaný kazatele, ale skutečnou příčinou toho, že někdo uvěří, není lidská schopnost někoho do něčeho zmanipulovat, někoho o něčem usvědčit nějakýma obrovskýma znalostmi. Ten důvod, proč někdo uvěří, je vždycky to, že Bůh se smiluje nad člověkem.

25:01 No, to je v něčem pokořující. A i když je velký důraz na to, aby Apollos byl lepší kazatel, aby to znal ještě líp – to je správně, my se máme podle mě učit, růst, excelovat v tom, co děláme, to je dobrá věc – tak lidi nakonec uvěří skrze Boží milost, ne Apollovu techniku nebo nadání. A Pavel, když píše do Korintu, kde se Apollos stal takovou hvězdou – byli tam, říkali: „Já jsem Pavlův, já jsem Apollův,“ dělají tam rozdělení, jedni nosili tričko, kde měli napsaný „tým Pavel“, druhý nosili tričko, kde měli napsaný „tým Apollos“, každý měl svýho oblíbeného řečníka – a Pavel jim říká: „Já jsem sázel, Apollos zaléval, ale Bůh dává vzrůst.“

25:48 Ježíš buduje, Bůh buduje svou církev. To je naše spolehnutí. Že my se spolíháme na to, že Bůh bude pracovat i skrze moji… I když budu tomu borcovi vedle mě ve fabrice nebo na stavbě nebo u počítače, co sedí vedle mě – řeknu to evangelium jako pitomec a budu si říkat: „Jo, to jsem mu hodně blbě vysvětlil.“ Tak moje spolehnutí nebude: „Kdybych mu to vysvětlil líp, tak by určitě uvěřil.“ Moje spolehnutí bude: „Bože, pracuj i skrze tu pitomost, co jsem řek.“ A pak, když přečtu deset knížek za půl roku o tom, jak správně všechno říct, jak strategicky všechno říct, jaký slova mám použít, jak se ptát na otázky tak, aby ten člověk uslyšel, tak potom, co mu to řeknu, tak spolíhám úplně přesně tak na to stejné, na co jsem spolíhal před tými šesti měsíci: „Bože, použij ty slova, ať už si myslím, že byly chytrý, nebo ne, k tomu, aby ten člověk uvěřil.“ Stejné spolehnutí.

26:38 „Já jsem sázel a Apollos zaléval, Bůh dává vzrůst.“ Ježíš buduje svou církev skrze lidi, kteří mluví nejlíp na světě, a skrze lidi, kteří mluví nejhůř na světě. Pokud by ta budoucnost evangelia a církve závisela na Pavlovi, skončila by ve chvíli, kdy by Pavel šel na loď a jel pryč. Pokud by závisela na Apollovi, tak by byla ohrožena tým jeho špatným mluvením nebo neúplným poznáním. Tenhle text nás učí, že lidi jsou užiteční, dobří, Bůh je nám dává pro naše dobro, měli bychom je vyhledávat, ale protože nás vedou společně – se vedeme navzájem k Ježíši, to je cíl – není jenom užitečný, ale nenahraditelný.

27:28 Shrnutí bodů

27:28 Možná bychom tady z tohohle textu mohli říct: velcí služebníci jsou užiteční, skvělí, ale pouze Ježíš je nenahraditelný. A k tomu nás to všechno vede. To byly ty body, o kterých jsem mluvil. Jak vypadá spolíhání na Boha? Spolíháme na Boha, který pracuje skrze další lidi. My spolíháme na Boha tak, že máme radost a užitek z lidí, který nám dává kolem nás. Nechte se povzbudit, investujte do dalších lidí tak, že s nima jste, tak, že s nima mluvíte, tak, že se jich ptáte na věci, tak, že je posloucháte, když vám mají co říct k tomu, v čem byste se ještě mohli zlepšit. To znamená nějaká investice času, že s nima jste, nejenom tady v neděli.

28:07 My spolíháme na Boha, který není závislý, nakonec ne jenom na lidech. Víme, že i když nás zraní, tak nakonec my děkujeme Bohu, že nám i lidi, kteří jsou nedokonalí a chybující, do života dal. Protože nakonec naše naděje není v nich. I když odejdou tyhle lidi a my jsme si mysleli: tenhle člověk se nám tady věnoval, nebo tenhle člověk tady tak skvěle kázal, nebo tenhle člověk tak vedl moji skupinku dobře – i když odejdou, tak víme, že to nekončí, tak Bůh je nahradí někým jiným. A když nám to může být líto na osobní rovině, tak víme, že naše naděje není jenom v člověku. My spolíháme na Boha ve svým plánování. Když děláme plán, když přemýšlíme nad tím, co bychom měli dělat, tak v té rovnici by měla být otázka: co chce Bůh, abych dělal? Jenom co chci já.

28:55 Spolíháme na Boha navzdory svým nedostatkům. Bůh bude pracovat i skrze pitomosti, co budeme říkat, i skrze pitomosti, co budeme dělat. Že máme milostivýho Boha. A ta poslední věc: spolíháme navzdory svým schopnostem. I když si budu myslet, že jsem nejchytřejší na světě, i když to budu dělat strašně dobře, tak pořád musí být Bůh, který musí pracovat. Protože tenhle život není jenom rovnice: když já budu hodně makat, tak se hodně stane. Tenhle svět má pod kontrolou ne moje schopnost, ne moje nadání, ale svrchovaný Bůh, který rozhoduje o tom, co se bude dít a jak já budu růst.

29:31 Kdybychom to řekli jinak, proč tohle potřebujeme slyšet? Protože jsme skupina lidí, kteří hledají spasitele nebo naději v dalších lidech často. Jsme lidi, kteří říkají: „Kdyby tady nebyl tenhle kazatel, kdyby tenhle vedoucí neodešel, kdyby tenhle člověk vedl skupinku, kdyby tady tohle bylo jinak.“ Pavel odchází. Apollos není dokonalý. Ta Priscilla s Akvilou nejsou všude. Bůh buduje svou církev. Naději: „Já jsem správný křesťan, když mám správnou teologii, když mám všechno vytříbený.“ Ale můžeme věřit všemu správně a pořád být daleko od Boha. S chladným vztahem k Bohu. Že někdo má naději ve svých plánech, někdo ve své kompetenci, pořád dokola, ale Bůh je nade vším. Ježíš dává schopné lidi, abychom na ně spolíhali, bez toho, aniž by v nich byla naše konečná naděje a důvěra. Která… Ježíš pracuje v lidech a skrze lidi, kteří ještě neví, co by měli vědět. A Ježíš nám ukazuje, že plán je v jeho rukou, i když si myslíme, jak moc úžasní jsme my.

30:42 Závěrečná modlitba

30:42 A ten konec. S tím skončím. Nad tím můžeme přemýšlet. Spolíháme na věci, který Bůh dává – dává, protože spolíháme na to, kdo nám je dává. Děkuju. Prosím, abys… kolik jsem měl bodů o tom, jak spolíháme na tebe v našem životě, co jsme potřebovali dneska slyšet. Třeba jedna z toho. Tak abys teď zastavil naše přemýšlení a naši mysl, která se pohybuje určitě všude možně, a zamířil to právě na tuhle věc.

31:26 Možná potřebujeme víc spolíhat na další lidi, izolaci, možná jsme v zahořklosti, osamění. Měli bychom se víc otevřít, víc mluvit s dalšíma lidma, pustit si více lidí do života. Možná někteří z nás spolíháme až moc na další lidi, děláme z nich modlu. To je takové, že všechny naše vztahy s tebou se odráží z toho, co si o nás myslí další lidi, nebo jak se k nám zachovají další lidi. Prosím, abys nás z tohohle taky uzdravil. Možná až moc lpíme na tom, co všechno víme, a na našich představách, naší dokonalosti. Prosím, vyveď nás z toho. Ukaž nám, že ty způsobuješ růst a výsledky, nejen my. Možná někteří z nás jsme hodně zaměření na naše vlastní nedokonalosti. Možná si myslím, že Bůh skrze mě nemůže pracovat, protože nevím a málo toho znám. Ujisti nás o tom, že ty dokážeš pracovat i skrze nás. Cokoliv, co potřebujeme slyšet, dej nám na mysl a veď nás. Ty jsi v tomhle větší než naše pochyby. Amen.