Jestliže však Kristus nevstal z mrtvých, pak je naše zvěstování prázdné, prázdná je i vaše víra a my jsme se také stali falešnými Božími svědky — vždyť jsme vydali svědectví o Bohu, že probudil k životu Krista, on ho však neprobudil, jestliže totiž mrtví nevstávají. – 1 Korintským 15:14-15
O čem jsou přesně Velikonoce? Bůh je na záchranné misi. Bůh stvořil lidi – pro sebe, pro vztah s ním. Ale lidé se rozhodli, že budou uctívat stvoření místo Stvořitele. Řekli si: „Jé, prachy! To mi musí přinést naplnění. Jé, věci, seberealizace, kariéra, partner…“
Tomu se říká hřích. A ten nevede k životu, ale ke smrti. Vybíráme si, že svůj život dáme věcem, které nám nakonec žádný skutečný život dát nemohou. Dáváme své srdce tomu, co nás nemůže zachránit. Člověk si volí smrt — a smrt si také zaslouží. Ale právě proto je Bůh na záchranné misi.
Jestli si však člověk zaslouží zemřít a Bůh je spravedlivý Bůh, tak jak může člověk dostat něco jiného? Něco, co si nezaslouží? Bůh může člověku odpustit, to by bylo pěkné, ale není to nespravedlivé? Je to výhodné pro nás, jistě, ale jak je to spravedlivé? Jak může Bůh odpustit a smilovat se a být zároveň spravedlivý? Smilování není spravedlnost – je to doslova dát někomu něco, co si nezaslouží.
Člověk si zaslouží smrt, ale…
Syn Boží se stal člověkem — pravý Bůh a pravý člověk zároveň — protože jen člověk musí trest za hříšníky nést a jen Bůh může trest unést a skutečně smrt porazit. Velikonoce jsou vyvrcholením Boží záchranné mise: hřích i smrt jsou poraženy. Ježíš zemřel na našem místě, za naše hříchy, aby nás přivedl zpět k Bohu. A třetí den vstal z mrtvých jako prvotina toho, co čeká všechny, kdo mu patří.
Na kříži se stalo něco, co by jinak nebylo možné: spravedlnost byla naplněna a milost nabídnuta zároveň. To je možné jen proto, že Ježíš Kristus je zároveň pravý Bůh a pravý člověk. Jako člověk mohl skutečně reprezentovat lidstvo – stát na našem místě, nést naši vinu, zemřít smrtí, kterou jsme si zasloužili my. Ale zároveň jako Bůh měl moc tu smrt porazit a jeho oběť má nekonečnou hodnotu.
Kdyby byl jen člověkem, jeho smrt by byla tragická, ale bez účinku. Kdyby byl jen Bohem, nemohl by zemřít. Ale protože je obojím, stal se mostem mezi Boží spravedlností a naším hříchem. Na kříži Bůh neodložil svou spravedlnost, ale naplnil ji – ne tím, že trestá nás, ale tím, že sám sebe postavil na naše místo. A právě v tom se ukázala milost: že trest padl, ale ne na nás. Kříž je místem, kde byla naplno vykonána spravedlnost a naplno projevena láska. A vzkříšení je potvrzením, že oběť byla přijata – že Boží soud byl vykonán a odpuštění je skutečně možné.
Jak to trefně řekl křesťanský apologet David Wood, když mluvil o tom, proč věří v Ježíše: „Historie je plná mrtvých alternativ. Já věřím v toho, kdo vstal z mrtvých.“
Velikonoce slaví samotné jádro toho, čemu křesťané věří. Ježíš Kristus, Syn Boží, zemřel na kříži — a tři dny poté vstal z mrtvých.
Velký pátek. Ježíš visí na kříži na našem místě. A tohle nám říká: Jsi horší, než si myslíš. Zasloužíš si smrt. Tvůj život k ní směřuje. Tvůj hřích je tak vážný, že ho nemohl zaplatit nikdo jiný než Bůh sám.
Ale zároveň to říká i něco jiného: Bůh tě miluje víc, než si dokážeš představit. Bůh sám platí tvůj dluh. Tvoji vinu bere na sebe. Umírá na tvém místě.
Jsi horší, než si dokážeš představit — ale zároveň tě Bůh miluje víc, než si dokážeš představit.
Dvě pravdy. První sama o sobě vede do deprese. Ta druhá sama o sobě k osobnímu triumfalismu. Ale dohromady vedou k pokoře a důvěře.
A neděle — vzkříšení — říká tohle: Bůh opravdu jednal. Neumíral jenom člověk. Smrt nebude mít poslední slovo.
Bez Velikonoc není křesťaství.
Zvažte následující text z 1. Korintským 15:12-21
Když se tedy hlásá o Kristu, že vstal z mrtvých, jak to, že někteří mezi vámi říkají, že není vzkříšení mrtvých? Není-li vzkříšení mrtvých, pak nevstal ani Kristus. Jestliže však Kristus nevstal z mrtvých, pak je naše zvěstování prázdné, prázdná je i vaše víra a my jsme se také stali falešnými Božími svědky — vždyť jsme vydali svědectví o Bohu, že probudil k životu Krista, on ho však neprobudil, jestliže totiž mrtví nevstávají. 16 Neboť jestliže mrtví nevstávají, není vzkříšen ani Kristus. Není-li však Kristus vzkříšen, je vaše víra marná, ještě jste ve svých hříších. Pak tedy zahynuli i ti, kteří v Kristu zemřeli. Máme-li naději v Kristu jen v tomto životě, jsme nejubožejší ze všech lidí. Avšak Kristus vstal z mrtvých, prvotina těch, kdo zemřeli. Když tedy přišla skrze člověka smrt, přišlo skrze člověka také vzkříšení mrtvých.
Apoštol Pavel mluví o tom, co by to znamenalo, kdyby bylo vzkříšení jen výmysl. Jak prázdná by byla naše víra. Jak zbytečné by bylo kázání. Jak marná by byla naše naděje.
My to ale dnes otočíme. Co když Ježíš skutečně vstal z mrtvých?
Co když se to opravdu stalo? Jaký to má dopad na náš život, na naši víru, na naši budoucnost?
Křesťanství není jen jedna z filosofií pro tento život.
„Když se tedy hlásá o Kristu, že vstal z mrtvých, jak to, že někteří mezi vámi říkají, že není vzkříšení mrtvých?“ (1K 15:12)
Nevíme přesně, jak rychle se tahle zpráva začala v Korintu šířit. Ale všimněte si: tohle není nějaký ateistický blog. Není to provokativní komentář pod videem na YouTube. To se děje „mezi vámi“ — v církvi. Lidé v církví říkají, že není vzkříšení mrtvých.
A tohle se děje i dnes. I u nás v Česku.
Z křesťanství se dělá jen morální filosofie — něco, co ti pomůže žít „dobrý život“, být lepší člověk, vyrovnanější, klidnější… ale nic víc. Žádné zázraky, žádné vzkříšení.
Nemluvme moc o těchto věcech — o zázracích, o vzkříšení — a budeme působit rozumně. Lidi si nebudou myslet, že jsme blázni. Naopak, budeme znít chytře. Moderně. Progresivně.
Naše víra však nestojí na tom, jak dobře rozumíme teologickým nebo filosofickým poučkám.
Křesťanství stojí na historické události. Ježíš buď vstal z mrtvých, nebo nevstal. A pokud nevstal, křesťanství se zhroutí jako domeček z karet. Ale pokud vstal, nemůžeš ho jen tak postavit do řady vedle jiných životních filozofií. Jestli Ježíš skutečně vstal z mrtvých, pak je opravdu tím, kým říkal, že je — cesta, pravda a život. Někdo, skrze koho přicházíme k Bohu, a ne skrze nikoho jiného. Někdo, kdo má moc odpouštět hříchy. Ne jen učitel. Ne jen prorok. Ale Boží Syn.
Křesťanství není jedna možnost mezi mnoha. Je pravda, nebo není. Tak se samo křesťanství prezentuje.
Bibli se dá věřit
„Není-li vzkříšení mrtvých, pak nevstal ani Kristus. Jestliže však Kristus nevstal z mrtvých, pak je naše zvěstování prázdné, prázdná je i vaše víra.“ (1K 15:13–14)
Slyšel jsem už hodně argumentů pro to, proč bychom měli věřit, že Bible je pravdivá. Všechny možné historické důvody — třeba to, že máme víc kopií původních rukopisů než u jakéhokoliv jiného starověkého díla, a že ta přesnost se prakticky nedá s ničím srovnat. Nebo že Biblické údaje o geografii, jménech a událostech jsou mimořádně přesné. A ano, to všechno je pravda.
Ale nejlepší důvod je tenhle: Ježíš Kristus vstal z mrtvých. První apoštolové byli svědky. Nejen svědky jeho života a smrti, ale i jeho vzkříšení. Nezbohatli na tom. Nebyla to kariéra. Většina z nich kvůli tomu zemřela násilnou smrtí.
Jasně, někdo může namítnout: „Ale muslimové taky věří, a i extrémisti, kteří nabourali s letadlem do budovy, byli ochotni zemřít za svou víru.“ Ano — a to právě potvrzuje pointu. Nezpochybňuji, že tomu skutečně věřili. Když někdo umírá za svou víru, ukazuje to, že ji bere vážně.
Ale právě tady je zásadní rozdíl mezi jejich vírou a vírou apoštolů. Apoštolové neumírali za víru v náboženství. Nešli na smrt kvůli nějaké duchovní myšlence nebo lepšímu morálnímu systému. Umírali za něco, co tvrdili, že viděli na vlastní oči — za skutečné svědectví. Umírali, protože říkali, že Ježíše viděli živého po jeho ukřižování. Někdo může zemřít za něco, čemu věří, že je pravda — i když se třeba mýlí. To vidíme v různých náboženstvích i fanatických ideologiích. Ale nikdo dobrovolně neumírá za něco, o čem ví, že je to lež. A pokud by si apoštolové všechno vymysleli, věděli by, že je to lež. Apoštolové neříkali jen: „Věříme, že vstal.“ Oni říkali: „Viděli jsme ho!“
Apoštolové sami sebe chápali jako svědky. Následující pasáž je ze Skutků 1, kde se určuje nový apoštol poté, co Jidáš vypadl ze hry:
„Proto se musí jeden z těch mužů, kteří s námi chodili po celý ten čas, kdy Pán Ježíš pobýval mezi námi, od křtu Janova až do dne, kdy byl od nás vzat vzhůru, stát spolu s námi svědkem jeho zmrtvýchvstání.“
Vidíte? Klíčovým kritériem nebylo, že věří, ale že byl svědkem. Že viděl Ježíše po jeho vzkříšení.
Jestli Ježíš jen žil, řekl pár zajímavých věcí a pak zemřel, můžeš o tom uvažovat, něco si z toho vzít, něco odmítnout. Ale jestli opravdu vstal z mrtvých, pak už nemůžeš zůstat neutrální. Pak musíš brát vážně to, co říká.
Protože jestli vstal, pak zvěstování apoštolů není prázdné. Má autoritu toho, kdo porazil smrt. On je vyslal. Nejsou falešní svědci. Jsou praví svědci.
Bibli se dá věřit, protože její poselství bylo potvrzeno tím, kdo vstal z mrtvých.
Naše víra není prázdná
„Není-li vzkříšení mrtvých, pak nevstal ani Kristus. Jestliže však Kristus nevstal z mrtvých, pak je naše zvěstování prázdné, prázdná je i vaše víra.“ (1K 15:13–14)
Křesťanská víra nestojí na tom, co by Bůh mohl udělat. Tak to funguje všude jinde — naděje, že snad jednou… Když se budeš chovat dobře, když budeš meditovat, když odcestuješ na poutní místo, když si najdeš gurua, který ti ukáže cestu… Všechno je to postavené na domněnkách o budoucnosti.
Ale křesťanství je jiné. Víra není založená na spekulaci o tom, co by se mohlo stát. Víra stojí na jistotě toho, co už se stalo.
Velikonoce říkají: Bůh už jednal. Bůh už udělal.
A právě v tom spočívá naděje i pro ty, kdo procházejí těžkým obdobím. Možná právě teď prožíváš věci, které jsou náročné. Možná máš otázky: Kde je Bůh v tomhle všem? Proč ho nevidím jednat? Proč ho neslyším? Co mám dělat, když moje víra působí prázdně?
Odpověď, kterou dává vzkříšení, není nová událost, ale připomenutí té největší. Boží přítomnost a charakter už byly zjeveny — v životě Ježíše Krista. A právě na tom naše víra stojí.
Německý teolog Dietrich Bonhoeffer, který se během druhé světové války postavil nacismu a nakonec kvůli tomu zaplatil životem, to vystihl velmi přesně. Ve svém vězení napsal:
„Není důležité, že Bůh přihlíží a účastní se našeho současného života, ale záleží především na tom, že my jsme dychtivými posluchači a účastníky Božího jednání v dějinách spásy — Kristova jednání na zemi. A jen pokud jsme tam, Bůh je tady dnes s námi. Došlo tu k úplnému obratu. Boží pomoc a přítomnost se nemusí dokazovat teprve v našem životě, ale Boží pomoc a přítomnost pro nás se prokázala již v životě Ježíše Krista. Ve skutečnosti je mnohem důležitější, abychom věděli, co Bůh vykonal s Izraelem, se svým synem Ježíšem Kristem, než abychom pátrali po tom, co Bůh zamýšlí vykonat se mnou. To, že Ježíš Kristus zemřel, je mnohem důležitější než to, že zemřu já. A to, že Ježíš Kristus byl vzkříšen, je jediný základ mé naděje, že na konci dní budu vzkříšen i já. Naše spása je „mimo nás“ (extra nos), ne v příběhu mého života, ale pouze v příběhu Ježíše Krista. Jen ten, kdo se nachází v Ježíši Kristu, v jeho lidství, jeho kříži a vzkříšení, je u Boha a Bůh u něho.“
Jsou nám odpuštěny hříchy
„Není-li však Kristus vzkříšen, je vaše víra marná, ještě jste ve svých hříších.“ (1K 15:17)
Ježíš o sobě řekl, že má autoritu odpouštět hříchy. Že má moc dát lidem nový život — i tobě. Řekl, že položí svůj život za nás a že naše viny vezme na sebe. Pokud ale pouze zemřel, můžeme dál jen přemýšlet, jestli to, co říkal, byla pravda. Možná to bylo jen krásné přesvědčení, možná dobrý úmysl… ale nic víc.
Ale pokud Ježíš vstal z mrtvých, pak víme, že to, za co řekl, že umírá, opravdu platilo. Skutečně položil svůj život jako oběť za hříchy druhých. A nejen jako gesto — ale jako náhradu. Místo nás.
„Já jsem ten dobrý pastýř. Dobrý pastýř pokládá svou duši za ovce.“ (Jan 10:11)
Bible znovu a znovu říká, že Ježíšova smrt není jen tragická událost, ale výkupné. Smrt na našem místě. Za naše hříchy. Pro naše smíření s Bohem. Ale jak si můžeme být jisti, že to nebyla jen prázdná slova? Že to nebyla manipulace? Jenom lež?
Protože ten, kdo to řekl, vstal z mrtvých.
A tím potvrdil, že všechno, co řekl, byla pravda. Mnoho lidí bylo ukřižováno. Ale jen jeden z nich řekl, že umírá za druhé — a třetí den vstal.
Jestli Ježíš vstal, pak opravdu zemřel za člověka. Odpuštění hříchů je skutečné. Nový začátek je možný. Smíření s Bohem není jen idea — je to realita, kterou Ježíš otevřel svou smrtí a potvrdil svým vzkříšením.
A možná právě proto se Ježíšův hrob nestal poutním místem. Na rozdíl od jiných náboženství, kde se hroby zakladatelů staly cílem poutí, u Ježíše to tak není. A víte proč? Protože hrob byl prázdný. Nikdo se tam nevracel. Nebylo proč. Nebylo tam nic k nalezení.
Mrtví budou žít
„Pak tedy zahynuli i ti, kteří v Kristu zemřeli.“ (1K 15:18)
Jestliže Kristus sám nevstal z mrtvých, pak nemáme žádnou naději na život, který nekončí smrtí. Ale protože Kristus vstal, víme, že mrtví budou žít. Ti, kdo zemřou s Kristem, nezahynou. Jeho vzkříšení znamená, že smrt nemá poslední slovo.
Vzkříšení Krista přináší jistotu: mrtví budou žít. A je těžké si představit, že by tahle pravda neměla změnit náš pohled na život. Řekni si to nahlas nebo v duchu:
Mrtví budou žít.
Neznáme všechny odpovědi. Nevíme přesně, proč je na světě tolik zla. Proč jsou války, nemoci, bolest. A nebylo by moudré tvrdit, že přesně víme, co Bůh tím vším zamýšlí. Ale víme něco zásadního: smrt není konec. Je naděje.
Jestli Ježíš vstal — jestli opravdu vstal — pak smrt už nemá poslední slovo. Neměla ho v jeho případě. A díky němu ho nebude mít ani v našem. Smrt může být poražena. Existuje cesta. A tou cestou je Kristus.
Ti, kdo umírají s Kristem, nezahynou. On je „prvotina“, jak říká 1. Korintským 15 — první, který vstal. A ostatní ho budou následovat.
Ježíšova slova v Janovi 6 bychom měli číst ne jako náboženský text, ale jako slova někoho, kdo skutečně zemřel a byl vzkříšen. Někoho, kdo sám porazil smrt. A právě proto mají váhu. Jsou skutečným povzbuzením:
„Já jsem ten chléb života. Kdo přichází ke mně, jistě nebude hladovět, a kdo věří ve mne, nebude nikdy žíznit. Ale řekl jsem vám, že jste mne i viděli, a přece nevěříte. Každý, koho mi Otec dává, přijde ke mně, a toho, kdo ke mně přichází, jistě nevyženu ven. Neboť jsem sestoupil z nebe, ne abych činil svou vůli, ale vůli toho, který mne poslal. A toto je vůle toho, který mne poslal: abych neztratil nic z toho, co mi dal, ale vzkřísil to v poslední den. Neboť toto je vůle mého Otce, aby každý, kdo vidí Syna a věří v něho, měl život věčný; a já ho vzkřísím v poslední den.“ (Jan 6:35–40)
Dá se mu věřit? Můžeš vzít jeho slova vážně? Pokud byl skutečně vzkříšen, pak máme všechen důvod mu věřit.
Jsme nejnadějnější ze všech lidí
„Máme-li naději v Kristu jen v tomto životě, jsme nejubožejší ze všech lidí.“ (1K 15:19)
Ale my nemáme naději jen pro tenhle život. A právě tady stojí za to se sám sebe zeptat: Kde skutečně leží moje naděje? Je jen tady a teď? Nebo je zakořeněná v něčem hlubším, co přesahuje smrt?
Ten, který vstal z mrtvých, řekl, že vzkřísí i nás. V Kristu máme naději pro tenhle život — ale i pro ten, který přijde. Nečekáme jen na smrt, ani nežijeme, jako by nic jiného nepřišlo. V Kristu začíná nová naděje už teď. A jeho vzkříšení je moment, kdy Bůh říká: „Udělám něco s tímhle světem. Dám mu nový život. Vám i všemu ostatnímu.“
Tim Keller to popisuje takto:
„Moderní lidé si často myslí, že zázraky jsou narušením přirozeného řádu. Ale Ježíš jimi ve skutečnosti napravuje přirozený řád. Bible říká, že Bůh původně nestvořil svět pro smrt, hlad a nemoci. Ježíš nepřišel jen ukázat svoji moc, ale vykoupit to, co je pokažené, a uzdravit to, co je nemocné. Jeho zázraky nejsou jen symboly jeho moci, ale ukázky toho, jak ji používá. Nejsou jen výzvou pro naši mysl, ale zaslíbením pro naše srdce, že svět, po kterém všichni toužíme, se skutečně blíží.“
Jeho vzkříšení je začátek obnovy. Znamení, že svět, jaký známe, není konečný stav věcí. Že přijde něco lepšího. Nový řád. Nové tělo. Nové stvoření. Vzkříšení je jako jarní květina prorážející zmrzlou půdu zimy — první známka toho, že něco nového roste. A že léto přichází.
Jestli Kristus vstal, vstanu i já.
Do země, kde bude lepší vláda než dnes.
Do země, kde uvidíme Boha tváří v tvář.
Kde mě mé staré tělo nebude táhnout k hříchu, ale nové tělo k Bohu.
Kde Bůh setře každou slzu z očí.
Nemáme naději v Kristu jen pro tento život. Proto nejsme nejubožejší — ale nejnadějnější ze všech lidí.
Jestli smrt neporazila jeho, neporazí ani mě. Protože já jsem s ním. Patřím mu.
Kristus vstal z mrtvých. Vstaneš i ty.