Svoboda sebezapomnění v rodině

Svoboda sebezapomnění v rodině

(Pro ženy) Může být v sebezapomnění svoboda nebo dokonce radost pro nás pro ženy? A pokud ano, jak se dá aplikovat v rodině?

✨ Tento transkript připravilo AI a může obsahovat nepřesnosti.

Obsah kázání

  1. 0:00 Úvod a modlitba Navázání na píseň o svobodě v Kristu a modlitba za identitu v Bohu.
  2. 1:09 Sebezapomnění proti duchu doby Kellerova kniha, citát Shirley MacLaineové a Pavlova slova z Korintským o lidském soudu.
  3. 4:33 Rodiče, odpuštění a Boží otcovství Rodina podle Bible, hříšní rodiče, odpuštění z Boží síly a Bůh jako milující Otec.
  4. 11:41 Sebezapomnění v manželství Biblické podřízení a láska v manželství, pohled na svobodné a každodenní příklady.
  5. 15:28 Mateřství a výchova dětí Děti jako požehnání, osobní příběhy a výchova bez bolesti vlastního ega.
  6. 24:17 Závěr a materiály Ukončení zamyšlení a pokyny k otázkám, odpuštění a sebereflexi.

Přepis kázání

0:00 Úvod a modlitba

0:00 Můžeme začít tím, s čím jsme skončili v písničce: „Jeho krví a v jeho jménu, v něm sme plně svobodní, skrze lásku Ježíše Krista, toho, kdo nás zachránil. Jeho krví a v jeho jménu.“ Což nám krásně navazuje na téma Svoboda sebezapomnění, kterou sme, doufám, všichni četli. A já mám zamyšlení na téma svoboda sebezapomnění v rodině. Mluvit… tak když bych se chtěla pomodlit, tak budu ráda, když se přidáte. Otče, já ti děkuju za to, že můžeme společně… v poznání toho, co to znamená, že jsi nás zachránil, mít v tobě svobodu. A že naše identita už nemusí být v tom…, ale naše identita je v tobě a v tom, jak jsi nás stvořil, a v tom, jak jsi nás přijal, a v tom, že nás máš rád. A v tom, že nás máš rád. Amen.

1:09 Sebezapomnění proti duchu doby

1:09 Jsem nějaká… to… emoční. Doufám, že jste tu knížku zvládli přelouskat, že pro vás byla povzbuzením a napomenutím možná, a doufám, že to tak bude aj se zamyšlením a těma, co nás čeká na téhle víkendovce. Tim Keller na začátku říká, tak, že svoboda zapomnění, sebezapomnění, je cesta k pravé křesťanské radosti. Ale v dnešním světě plném sebepoznání, sebeuvědomění, odstřihování lidí, kteří se vám nehodí, odstřihování ideálně manželů a manželských párů, protože přece, když už mi nevyhovuje partner, tak ho můžu poslat pryč. Tak sebezapomnění zní jako něco zlýho, tvrdýho a špatnýho. Ale Bůh říká opak.

2:08 Jedna paní, jmenuje se Shirley MacLaineová, tak napsala knihu Miluji sám sebe. A já myslím, že je to hrozně hezky, tady ten úryvek shrnuje, v jakém světě dneska žijem. Ona píše: „Cesta největší rozkoše, po níž se můžete vydat, vede přes vaše já. Jediný trvalý vztah lásky můžete navázat pouze sami se sebou. Zamyslíte-li se zpětně nad svým životem a pokusíte se zjistit, kde jste a kam jdete, když se podíváte na svou práci, své milostné vztahy, manželství, děti, svou bolest i své štěstí, pokud to všechno důkladně proskoumáte, zjistíte, že jediným člověkem, s nímž opravdu uléháte do postele, jste vy sami. Tím jediným člověkem, kterého oblékáte, jste vy sami. Ta jediná věc, kterou máte, je pracovat na realizaci své vlastní identity, a právě to se snažím dělat po celý život.“

2:59 Vlastně ta poslední věta do nějaké míry shrnuje i to, že si myslím, že by tady ta Shirley byla ochotná souhlasit s první částí toho textu Korintským, kdy Pavel říká, že mu pramálo záleží na tom, co lidi, tedy mě vy, nebo jakýkoliv lidský soud. A možná jste to viděli někde na Instagramu nebo v nějaké knížce, že je přece jedno, co si ostatní lidi myslí. Takže myslím, že v dnešním světě se na tom možná shodneme. Když potom ten text pokračuje v tom, že „ani já nejsem soudcem sám nad sebou. Ničeho si nejsem sice vědom, tím však ale nejsem ospravedlněn, neboť mým soudcem je Pán.“ Pavel si je vědom, že jsou hříchy, kterých si není ani vědom, a že nakonec na tom stejně nesejde, protože záleží na tom, co o něm říká Bůh.

3:49 A v celé té knížce byla odpověď na to, jak se nepřeceňovat, jak se nepodceňovat. Jak se nepodceňovat, když je moje máma taková, když je můj táta takový, když moje rodiče pořád tohle a když moje děti furt něco chtějí, a můj brácha, a co teprve ta tchýně. Ale v té knížce Tim Keller i skrze Písmo ukazuje, že bojovat proti bolavému egu můžeme pravdou, kterou Bůh zjevuje v Bibli, kterou zjevuje v Písmu. Svoboda sebezapomnění je aktivní rozhodnutí… jaký je a co říká, a ne na to, jak se cítím.

4:33 Rodiče, odpuštění a Boží otcovství

4:33 Co říká vůbec Bible o rodině? Bůh říká, že má rodinu rád. Má pro ni speciální místo a požehnání. Pokud jste už četli Bibli, aspoň jednu část, tak víte, že tam byl nějaký rodokmen. Většinou to působí jako velmi nudná část, ale když čtete rodokmen, tak víte, jak Bůh může třeba v příběhu Abrahama skrze jednoho zbožného jedince změnit svět. A to skrze rodinu. Rodina má podle Bible jediný hlavní úkol, a to je oslavit Boha. Jenže rodina znamená další lidi a další lidi znamenají bolest ega a další lidi znamenají hříšný lidi, a to není příjemné.

5:24 Když začneme na začátku, tak my jsme se jako človíček malej narodili. Narodili jsme se, jako říká Bůh v Bibli v Žalmu 139, jako úžasně stvoření, jako obraz dokonalého Boha, se specifickými vlastnostmi, se specifickým vzhledem. A Bůh nás tak utkal. Bible taky říká, že jsme se narodili jako hříšný člověk. V Římanům ve třetí kapitole říká: „Není totiž rozdílu. Všichni zhřešili a chybí jim Boží sláva. Jsou však zdarma ospravedlňováni jeho milostí skrze vykoupení v Kristu Ježíši.“ Narodili jsme se různým rodičům, ale narodili jsme se hříšným rodičům, protože není mezi námi rozdíl.

6:16 Někdo možná vyrostl v milující rodině, vyrostl v rodině, která chtěla oslavovat Boha, a vyrostl v rodině, kdy rodiče si uvědomovali svoji hříšnost i hříšnost svých dětí, a mají s rodiči krásný vztah. Spousta z nás se ale narodila rodičům, kteří už třeba neměli sílu na to, a nás ani vychovávat, nebo možná i rodičům, kteří nás nemilovali. Možná jsme se narodili rodičům, kteří nám ublížili, nebo nám ubližují. Narodili jsme se možná i rodičům, kterým prostě nerozumíme, a doteď to má vliv na to, s čím bojujeme a jaký jsme. Narodili jsme se rodičům, kteří nechtěli oslavovat Boha, ale sami sebe. A nebo taky rodičům, kteří chtěli oslavovat Boha, ale nepovedlo se to. Mít milující rodiče a mít dobrý vztah s nimi je milost a požehnání od Boha. Ať už rodiče Boha znají, nebo ne, to, že s nimi můžeme mít dobrý vztah, je milost.

7:13 Bůh říká, že máme svoje rodiče ctít. Ale jak to máme dělat, když víme, že se proti nám provinili? A odpověď na to je zdánlivě jednoduchá. A je to jen z Boží milosti. Znamená to, že by Bůh přehlížel provinění rodičů vůči dětem? Rozhodně ne. Třeba v Lukášově evangeliu říká Ježíš svým učedníkům tady tohle, říká, že „není možné, aby nepřišla pokušení, ale běda tomu, skrze koho přicházejí. Bylo by pro něj lepší, kdyby mu na krk pověsili mlýnský kámen a hodili ho do moře, než aby svedl jednoho z těch maličkých.“ Svět je nespravedlivý, ale Bůh je spravedlivý a za provinění padne trest. A nebo už padl.

8:04 Když jsme poznali Boha, skrze Krista odpustil, tak nás Bůh volá k odpuštění a k vděčnosti za naše rodiče. Odpuštění je součástí sebezapomnění, protože… protože nevím, pro kolik z vás je to tak, ale že ve chvíli, když jsem řekla „odpuštění“ a „rodiče“, tak vás možná už právě ego bolí. A je to smutný a je to bolavý. A my totiž nejsme schopní sami úplně odpustit, ale můžeme odpustit jenom z jeho síly. Svoboda sebezapomnění je aktivní rozhodnutí. Koukat se na Boha a na to, co říká, a ne na to, jak se cítím.

8:51 Po skončení tohohle zamyšlení máme v materiálech úryvek z knížky Rodina podle Božího srdce. A tam je takový průvodce biblického odpuštění, tak budu ráda, když si to pak proberete. I pro mě to bylo dobrý. Odpustit neznamená začít přijímat všechno, co rodiče říkají a dělají, ale odpustit znamená svobodu od bolesti našeho ega. Narodili jsme se teda úžasně stvořené, hříšné a narodili jsme se přijaté Bohem díky Ježíši. Pokud znáte Boha, tak už od splození jste byli přijatí a ospravedlnění Ježíšem.

9:35 Bůh na nás nezapomněl, on je milujícím Otcem, a i když naše rodiče zklamali, tak Bůh nám dává plnost otcovství. Říká, že jsme jeho děti, že nás adoptoval, a Bůh nás nejen stvořil, ale on si nás vybral. A my mu teď můžeme říkat „Otče“. Vybral si, že budeme jeho dědicové se vším všudy, a to i když musel v Ježíši vytrpět to nejhorší a pokořit se na kříži.

10:07 To je příklad toho největšího pokoření a lásky. A teď poslouchejte. Ten, který slyší tvůj nářek, si nikdy nezacpe uši. Ten, který vnímá každý povzdech, nezapomene na žádnou tvoji slzu. A uvědomění si otcovství vede k přiměřené sebeúctě, sebehodnotě, ke střízlivému vnímání sama sebe. Ale žádný rodič nemůže naplnit otcovství, který nám dává Bůh v sobě. Římanům 12,3: „Pro milost, jež se nám dostalo, říkám každému z vás, ať si o sobě nemyslí více, než by měl. Každý ať smýšlí střízlivě v souladu s mírou víry, kterou mu Bůh udělil.“

11:07 A tohle uvědomění a postoje nás s Boží pomocí vede k tomu, že se mění naše vztahy. Pokud vím, že chci oslavit Boha, dám tu poslední kousek buchty, nebo sestře pohlídám děti. Nebo pomůžu rodičům s úklidem, protože si uvědomuji, že se to Pánu líbí a mám v Bohu svého Otce, a tak ho chci oslavit. Díky Bohu můžu odpustit rodičům, protože můj Otec v nebi mě přijímá a adoptuje a jsem jeho dědicem.

11:41 Sebezapomnění v manželství

11:41 Když se posuneme dál v tom našem životě, kdy jsme byli to děťátko, prožili jsme nějak dětství, pubertu a dostáváme se do části, kdy některé z nás vstoupily nebo chtějí vstoupit do vztahu manželství. Vstupujeme do smlouvy dvou lidí, kteří žijí ve světě, který říká, že nejdůležitější je, aby váš partner naplňoval hlavně vaše potřeby, a když tomu tak není, tak se prostě rozvedem. Ve světě, který jakýkoliv vyjádření podřízení ženy bere jako sprostý slovo. Ale svět se mění a Bůh se nemění. A Bůh říká o manželství toto: „Manželky, poddávejte se svým mužům jako Pánu. Muž je hlavou své ženy, jako je Kristus hlavou církve, která je jeho tělem, a on je jí zachráncem. Jako se tedy církev poddává Kristu, tak ať se i manželky vždy poddávají svým mužům. Muži, milujte své ženy, tak jako Kristus miloval církev. On vydal sám sebe za ni.“

12:42 Samotná podstata biblického manželství tkví v sebezapomnění. A je to často fakt náročný žít. Možná si teď říkáte, že se vás to někoho netýká, protože v manželství nejste, nebo nechcete být, nebo nevíte, jestli budete. Ale líbí se mi, co Kellerovi říkají ve smyslu manželství: že svobodní nemohou dobře žít jako svobodní bez vyváženého informovaného názoru na manželství. Bez něj budou manželství a touhu po něm buď podceňovat, nebo přeceňovat, a oba tyto způsoby myšlení mohou negativně ovlivnit jejich život. Naše ego se bude ozývat, ať už budeme vdaný, nebo svobodný. Ale zajímavé je, že křesťanství bylo kontroverzní v tom, že přišlo s tím, že život má smysl a naplnění, i když nebudeme v manželství, i když nebudeme mít děti. Což pro mě bylo zajímavé zjištění, že křesťanství bylo jedno z prvních náboženství, který to tak mělo.

13:45 Pokud jste ale v manželství, tak víte, že se s radostí v hezkých šatech dobře slibuje „v nemoci i ve zdraví“, ale těžce se to opravdu žije. Je jednoduchý vidět viny toho druhýho a je těžký přiznávat ty svoje. Takže jak můžu o sobě přemýšlet méně? Svoboda sebezapomnění je aktivní rozhodnutí koukat na Boha, a ne na to, jak se cítím. A Bůh říká, že můj manžel Vašek je Boží dítě. I když nechá špinavé ponožky na zemi nebo mokrý ručník nepověsí zpátky na háček. Ale ať dělá to, nebo to, je úžasným stvořením k Božímu obrazu. A je hříšný. Říká, že se mám… Ježíši. Ukazuje nám v Ježíši to největší podřízení, když se modlí v zahradě a říká: „Odejmi ode mě ten kalich,“ ale nakonec jde na kříž a podřídí se svému Otci.

14:46 A já se můžu při zvedání ponožek a věšení ručníků rozhodnout mručet, anebo se můžu rozhodnout aktivně, že budu Bohu děkovat za to, že mám manžela, kterýho mám, že budu děkovat za to, že ho používá pro svoje dílo, a můžu se za něj modlit při tom, co zvedám ten mokrý ručník. A někdy se mi to i povede. Takže sešla se dvě úžasná stvoření, hříšní lidé, kteří na sebe myslí až moc, a protože „milujte se a množte se“, tak se narodí děťátko. Úžasný stvoření ty děti. A hříšní.

15:28 Mateřství a výchova dětí

15:28 A jestli znáte alespoň jednu mámu malých dětí, tak si možná říkáte: „Proč bych říkala mamince o sebezapomnění, když většinou má tady nějaký plivanec od novorozeněte a nemá čas myslet na sebe ani pět minut?“ Žijeme ve světě, kdy jsou děti často přítěží. Žijeme ve světě, kdy se všechno točí kolem dětí. Žijeme ve světě, když děťátko udělá něco dobře, tak se tleská rodičům, ale když děťátko udělá něco špatně, tak řekneme: „On takový je.“ Hrozně není výjimkou, že máme… že rodiče mají identitu ve svých dětech. A není to výjimkou ani u křesťanů. Možná ale právě proto máte z mateřství strach, protože nechcete ztratit samu sebe. Já to chápu. Ale Bůh říká, že děti jsou požehnání, jsou odměna a jsou dědictví. A přináší posvěcení, a posvěcení, to je ta podle mě nepříjemná část, ale dobrá. A možná je to i právě proto, že pokud chceme, aby naše děti vůbec v prvních pár letech života přežily, potřebujeme sebe zapomenout.

16:39 Jenže jsou dva způsoby sebezapomnění. Jedno je to biblické, které může dát svobodu a radost, a jedno je takový přinucený okolnostmi a je plný hořkosti. Pamatuju si, když se nám narodila Anička a byla jsem přesvědčená, že bude spát osm hodin v kuse. Nespala. Ani osm minut. A pamatuju si, když jsme si s Vaškem připomínali, že nám Pán Bůh nikdy neslíbil osm hodin spánku, ale slíbil, že v těžších a náročných časech bude s náma a posílí mě.

17:14 Nebo teďka jsem byla v pátek na plese Aničky Faltingové, hodně jsem se na to těšila. A po dlouhé době, asi o půl jedenácté, mi volal Vašek, že Kuba má nějaký záchvat a pláče. A musela jsem jít domů a pak ještě hodinu a půl plakal a prděl a bylo to náročné. A protože teď už vím, že svoboda sebezapomnění… koukat se na Boha, na to, co říká, a ne na to, jak se cítím. Tak jsem znovu mohla být naštvaná, že nemůžu být na plese, nemůžu vidět Ondrovu kapelu. A taky jsem chvilku byla naštvaná. Ale rozhodla jsem se aktivně děkovat Bohu za to, že mi dal takového krásného syna, o kterého se můžu starat, že ho můžu chovat, že můžu být já jeho útočiště, a to i když přijdu o nějaký jiný věci.

18:06 Na začátku jsme mluvili o tom, že se děťátko narodí jako úžasné stvoření, nese obraz Boha, a nám se tak uzavírá kruh: my jsme byli miminko a teď máme tady nějaké miminko. Ale je taky hříšné. A mluvili jsme o tom, že dobrý vztah s rodiči je požehnání. Mluvili jsme o tom, jak moc často můžou rodiče ublížit. A teďka jsme třeba sami v roli toho rodiče a víme, kolik z našich přátel si odneslo různá trápení, někdo tomu říká traumata, někdo si i odnesl reálná traumata. Že jo? Jak to zvládnout dobře? A navíc Bůh nás volá k tomu, abychom se… A nevím, jestli to vnímáte podobně jako já, ale jakmile se začne mluvit i ve světě, ale i v církvi o výchově, tak je to kluzké téma. Ale jak mám vychovávat dobře, když vlastně teda nevím, co to přesně znamená, a jak to udělat tak, abychom dětem zase tak moc neublížili?

19:11 Já vám řeknu, co není cílem výchovy. Cílem výchovy není, aby dítě přestalo hřešit. Identita rodiče není v tom, jak často a jak očividně dítě hřeší, protože dítě se může naučit chovat úplně krásně správně, ale pokud v tom má špatný motiv, tak je stejně dál hříšný. Ale pokud… jo, hříšný. Je hrozně těžký nemít v chování svých dětí identitu a aplikovat svobodu sebezapomnění. My jsme mluvili s Maruškou u snídaně o tom, když třeba Emička nechce někoho pozdravit. A já si myslím, že tohle si to můžu říct. Že třeba jdou po městě a Emička nechce někoho pozdravit. A najednou v tu chvíli, místo toho, aby si člověk řekl: „No tak nechce pozdravit, tak asi to nikomu úplně neubližuje,“ tak člověk začne bojovat se svým vlastním egem a řekne si buď… jsou dvě možnosti. Jedna možnost je, že si řeknu: „Já jsem tak hrozná máma, moje děti ani neumí zdravit.“

20:12 A hnedka ta druhá možnost je: „Co si to ten spratek dovoluje? Není vychovaný pořádně, neposlouchá mě.“ Ale realita je, že pramálo záleží na tom, co si další lidi myslí. Naše děti jsou hříšné. Naše děti jsou ale úžasně stvořené a přijaté Bohem a my je můžeme tak přijímat. Jsem napsala takový pět bodů s dobrou výchovou. Ještě jsem chtěla říct příběh svýho ega. To bylo, že, myslím si, že Mirka nebo Anička, teď nevím, kdo z vás dvou, ale byli jsme v herně. U nás doma se říká „blázen“ jako lichotka z nějakého důvodu. Manžel to začal, jo, pojďme si říct, je to kazatel, tak mu důvěřuju, ale říkáme si jako: „Kuba děkuje Pánu Bohu, že jsme všichni spolu blázni.“ Je to takový jako…

21:04 Byli jsme v herně, něco jsem si povídala s holkama a najednou řekla jsem Aničce, ať něco uklidí. A Anička řekla: „Jasně, blázne.“ Mě to strašně urazilo, protože jsem v tu chvilku se bavila s jednou z vás poprvé, ty nevíš, Aničko, s tebou, že? A mě to strašně naštvalo. A teď jsem jí říkala, ať mi to neříká. A ona mi říká: „Proč ti to nemůžu, maminko, říkat? Vždyť jako my si to tak říkáme.“ A to byl takový moment, kdy jsem si uvědomila, že mi mnohem víc záleží na tom, co si o mě bude Anička pro mě myslet. A že si určitě říká, že mě to moje dítě nerespektuje, že mi říká „blázne“. Blázne, ale přitom Anička žije v tom, že je to lichotka.

21:47 No, pojďte. Teď už to vím, teď už bych… Právě. My se potřebujeme za své děti modlit, aby poznali Boha, a za naši moudrost v tom. Dětem ukázat na Boha a na jeho úžasnost, a to můžeme, to ukazujeme svým životem, ale tím, že mluvíme a říkáme dětem o Bohu, protože stejně jako jiní lidi, děti uvěří tím, že slyší. Třetí věc je, že potřebujeme ukázat dětem na naši a na jejich hříšnost. Potřebujeme ukazovat, co jsou hříchy, co není v pořádku, ale potřebujeme se přitom soustředit na jejich srdce, které může mít různý hříšný motivy. Potřebujou vědět, že když je hřích, následuje trest.

22:35 V tom jim ale můžeme potom ukázat to… Bůh úžasně stvořil. Nemůžeme a nechceme je ponižovat. Možná vlastně, jako já jsem ponížila v té situaci Aničku, protože mi záleželo na mě. A samozřejmě možná jako úplně poslední bod je, že chceme trénovat pro společnost. Jenže společnost se mění. Takže my chceme trénovat děti pro společnost a trénink znamená, že v tom můžou být pořád lepší a lepší. Ale cílem naší výchovy je, aby děti poznali, co je hřích, poznali, kdy hřeší, a aby se uměli ptát ty správné otázky, co je zdrojem jejich hříchu. Reagovat na hříchy našich dětí bez bolesti vlastního ega, bez myšlenky „co si ke mně vůbec dovolují“, a reagovat vztekem, nebo naopak „já jsem hrozná máma“, je těžký.

23:30 Bible říká: „Děti, poslouchejte svoje rodiče, protože se to Pánu líbí.“ Moje naděje je, a co se modlím, aby moje děti věděli, kdo je Pán, věděli, kdo je Bůh, a věděli, že protože se mu to líbí, tak mě budou poslouchat. Ale protože ví, že toho ultimátního tatínka a Otce mají v nebi. Svoboda sebezapomnění je aktivní rozhodnutí, Boha a na to, co říká, a ne na to, jak se cítím. To platí i ve výchově, to platí i potom, když potřebujeme děti možná pustit z domu, a platí to dál i v tom, když se z nás třeba stanou babičky nebo další role. A o tom, jak být svatá babička, nám bude muset asi časem říct někdo jiný.

24:17 Závěr a materiály

24:17 A já bych teďka chtěla ukončit s tím… nevím, kdo… Bobby přece? Ne, já ne. No pressure, Hailey, ne. Každopádně tím končí moje část zamyšlení. A máme v těch materiálech, je tam třeba na 15 minut, jsou otázky, na které si můžete odpovědět. A je tam ta část, myslím, že to je na té další stránce, je ten průvodce odpuštěním a reflexe odpuštění rodičů, a je tam vlastně i část, kdy si můžete přemýšlet nad tím, co chcete svojí rodině předat, co chcete předávat svojí rodinou. Ty otázky můžete potom probrat i třeba při dělání chleba nebo tak, ale jestli chcete si v klidu udělat, tak bych vám, bych chtěla, abyste teďka si udělali ten, já nevím, jak to nazvat, reflexi. Ne, to ne. Sebe zapadá. Jo, máš pravdu. Tak, sebereflexi. Tak, děkuji za pozornost.